Vznik československé
státní vlajky
a
Zbyšek Svoboda
Představy o vzniku vlajek bývají v naší veřejnosti dosti mlhavé a značně zjednodušené. V minulosti podoba státních vlajek navazovala většinou na tradiční barvy zemské či dynastické a zřetelně souvisela s barvami státního znaku. Záplava nových států vzniklých ve dvacátém století, zvláště při dekolonizačním procesu od let šedesátých, vyvolala zákonitě i vznik množství nových státních vlajek. Vzhledem k tomu, že uzákonění vlajky nového státního celku bývá převážně jedním z prvních právních aktů příslušného státu a je jako takové urychleně ve sdělovacích prostředcích publikováno, vzniká dojem, že jde o zcela samozřejmou a jednoznačnou záležitost. U mnoha nedávno vzniklých rozvojových států byla volba vlajky skutečně otázkou výběru jednoho z několika výtvarných návrhů a jeho schválení většinou poslanců. Tato zjednodušená představa o vzniku základního státního symbolu je mezi našimi občany v současné době natolik rozšířená, že se automaticky přenáší i na vznik československé státní vlajky.
Již okolnost, že k uzákonění československé státní vlajky došlo až téměř po jeden a půlleté existenci československého státu, napovídá, že její zrození nebylo právě jednoduchou záležitostí. Třeba konstatovat, že podrobné vylíčení všech faktografických údajů, okolností a souvislostí této problematiky může podat jen speciální monografie, kterou z různých technických důvodů zatím nebylo možné vydat, i když materiál je již po léta autorem shrnut. V tomto jubilejním článku se pokusím nastínit alespoň nejdůležitější a nejzajímavější aspekty působící při vzniku naší vlajky, uvést některé z neznámých návrhů a rozšířit i doplnit tak naše odborně faktografické znalosti o vzniku naší státní vlajky, které jsem publikoval poprvé v našem zpravodaji v roce 1972.
Československá republika jako nový samostatný stát ve střední Evropě se zrodila ve znamení bílo-červených praporů a vlajek. Vyvěšení těchto starých zemských symbolů vyplynulo nejen z praktických důvodů – prapory byly totiž k dispozici ještě z údobí rakouské nadvlády, kdy je bylo možné vyvěšovat vedle císařských černo-žlutých – ale bylo zároveň také reakcí na zánik nenáviděného habsburského mocnářství, které samostatné vyvěšování zemských praporů netrpělo. Navíc usnesením zahraniční Československé národní rady ze září 1918[1] byla československá státní vlajka stanovena právě v podobě tradičního zemského praporu, tedy s horním pruhem bílým a dolním červeným.
Uvedená vlajka však nevyjadřovala dostatečně státoprávní spojení se Slovenskem a kromě toho byla shodná s vlajkou sousedního Polska. Vzhledem k potřebám zahraničně politickým a reprezentačním byla proto na přelomu roku 1918 a 1919 spoluprací prezidia ministerské rady, Ministerstva vnitra a archivu Ministerstva vnitra zřízena komise pro stanovení státního znaku[2], složená z univ. prof. dr. Gustava Friedricha, ředitele Zemského archivu dr. J. B. Nováka, dr. V. Vojtíška z pražského městského archivu, ředitele archivu Ministerstva vnitra dr. L. Klicmana a kancelářského oficianta J. Kursy[3]. Poslední byl pracovníkem archivu a heraldickým a sfragistickým odborníkem, který nadále kresebně zpracovával veškeré oficiální návrhy nezbytné pro jednání komise. Ovšem až do dubna 1919 jednala tato komise ve spolupráci s jinými institucemi výlučně o záležitostech státních znaků, teprve 1. dubna 1919 se poprvé hovořilo podrobněji i o návrzích vlajek, které měl oficiant Kursa předložit v nejbližší době[4]. Zřejmě v tomto období dubna až května vznikl rozsáhlý soubor Kursových návrhů rozkreslujících základní kombinace modré, červené a bílé barvy v podobě polí nebo základních heraldických figur. Návrhy byly perfektně graficky provedeny, opatřeny popisem a poměry jednotlivých polí[5].
![]()
Šrafované vyobrazení Kursových návrhů
Koncem května 1919 požádal první pobočník ministra národní obrany práporník (=major) Chalupa Umělecký sbor Památníku odboje o pomoc při navrhování státní vlajky a vojenských praporů. Již 24. května večer se sešlo plénum Památníku odboje, kterému předsedal dr. Wirth[6]. Přítomni byli např. kapitán Fr. Kupka, architekt J. Gočár, prof. O. Španiel, prof. Fr. Kysela, dr. Pečírka, architekt Vl. Hofman, dr. V. Vojtíšek a další. Účastníci jednání vyjádřili nejrůznější názory; dr. Vojtíšek se např. přimlouval za tradiční pojetí znaku i barev, architekt Hofman zdůrazňoval husitské tradice a avantgardní revoluční pojetí a malíř J. Jareš doporučoval spojit starou revoluční husitskou tradici s novodobou revoluční tradicí legionářskou. Na závěr jednání však dr. Wirth konstatoval, že otázka vlajek a praporů není natolik akutní a odkládá se na dobu pozdější. Během jednání padla i zmínka o tom, že pracovník archivu J. Kursa má vypracované návrhy, které mají sloužit jako podklad při řešení otázky vlajek.
Výsledkem dalších několika porad a jednání Uměleckého sboru Památníku odboje bylo vypracování a zaslání návrhů Fr. Kupky, J. Bendy, Vl. Hofmana a J. Jareše prvnímu pobočníkovi ministra národní obrany, nyní již podplukovníkovi Chalupovi, který je obdobně předal dr. J. B. Novákovi na Pražském hradě dne 14. července 1919[7].
Mezi tím však již 4. července 1919 na poradě na Ministerstvu vnitra, které předsedal sekční šéf prof. dr. J. Hoetzel, přednesl oficiál J. Kursa podrobně propracovaný návrh státní vlajky s modrým klínem i dalších speciálních vlajek a praporů[8]. Připomínám ještě, že klín v těchto návrzích dosahoval jen 1/3 délky listu vlajky.
Vraťme se nyní k návrhům Uměleckého sboru Památníku odboje (obr. 1 – 4). Je třeba připomenout, že těchto návrhů bylo 32; přitom nešlo přirozeně jen o návrhy vlajek státních, ale i o vlajky služební, vojenské, prezidentské, zemské apod. V průvodním dopise se výslovně podotýkalo, že „… přiložené návrhy jsou pouhým pokusem ke konečnému vyřešení otázky vlajek československé republiky a mají sloužiti co podklad při definitivních poradách, které byly zahájeny v meziministerské komisi svolané na popud ministerstva vnitra.“[9]. Poznámka byla skutečně na místě, protože šlo o výtvarné návrhy spíše malířské, graficky nepropracované, bez přesně stanovených poměrů jednotlivých polí a symbolů. V porovnání s graficky dokonalými návrhy Kursovými působily značně neúhledně a nesourodě.
V souvislosti s otázkou Jarešova autorství československé státní vlajky po léta diskutovanou je nutno podotknout, že mezi deseti Jarešovými návrhy nebyl ani jediný, který by odpovídal později schválené státní vlajce. Jareš použil ve všech návrzích klínu nebo trojúhelníku, list však doplňoval i černou barvou, kalichem, lvem nebo kotvou[10]. Tyto návrhy jsou jediné, které jsou uloženy v úředních fondech. Návrh přesně odpovídající naší státní vlajce je pouze v soukromé pozůstalosti po zasloužilém umělci J. Jarešovi, byl v šedesátých letech vystavován a též komentován novináři, kteří si neuvědomili, že v majetku umělcově zůstal právě proto, že do souboru zaslaného Uměleckým sborem Památníku odboje odevzdán nebyl.
Zdá se, že mladý Jareš, který se tehdy intenzivně zapojil do uměleckého tvůrčího procesu i do organizace uměleckého života, si ani dobře nepamatoval, které návhy vlastně odevzdal. Navíc v době, kdy probíhala nejdůležitější a závěrečná jednání o podobě státní vlajky, Jareš vůbec v Praze nebyl. Rozkazem velitele 1. čs. armády generála Pellé byl 3. července 1919 vyslán na Slovensko, kde od srpna do prosince 1919 společně s V. Rabasem maloval v údolí Hronu a v Nízkých Tatrách[11]. Počátkem roku 1920 byl pak Jareš přidělen uměleckému odboru Slovenské tiskové kanceláře, kde působil nejméně do roku 1921. Shrneme-li všechna fakta, můžeme jen konstatovat, že Jaroslav Jareš, díky své umělecké invenci, došel ve svém neodevzdaném návrhu ke stejnému výsledku jako úřední komise odborníků.
![]()
Jaroslav Kursa
Komise pro stanovení státního znaku byla tedy jediným oficiálním orgánem pověřeným odbornou přípravou zákona o státních symbolech, a proto v zájmu urychlení činnosti vytvořila tzv. subkomitét pro vlajku. Laická představa, že z řady konkrétních návrhů se hlasováním vybral nejvhodnější a tím vznikla naše současná vlajka, je naprosto pochybená. Komise pracovala přísně odborně a seriózně zvažovala všechny podstatné aspekty a požadavky včetně politických. Mnoho důvodů, zvláště historických a praktických svědčilo pro uzákonění bílo-červené vlajky, tedy v historických barvách českých, v jistých údobích užívaných i na Slovensku jako slovenských barev národních. Okolnost, že stejnou vlajku používalo i Polsko a stejné barvy i Rakouská republika – šlo například o stanovení státních barev nutných k označení pohraničních sloupků – přiměla komisi přijmout další barvu, kterou nemohla být jiná než modrá. Odůvodnění bylo přirozené: šlo o slovanské barvy, užívané, i když ne důsledně, od poloviny 19. století Slováky a nakonec to byly i barvy znaku moravského. Bylo třeba tyto tři základní barvy vhodně seskupit tak, aby se vlajka zřetelně lišila od jiných vlajek stejných barev, aby navazovala na tradiční prapory, aby byla zřetelná při používání na plavidlech včetně námořních a aby měla i estetickou a výtvarnou úroveň. Protože kombinace různých pruhů, ať již vodorovných či svislých, byly už různými národy a státy vyčerpány, uvažovalo se o jiném heraldickém uspořádání. Pruhové řešení bylo zásadně zamítnuto i proto, že při umělém osvětlení či zhoršené viditelnosti bylo možno modrou barvu zaměnit za jinou, např. za zelenou, čímž by docházelo k nevhodným záměnám. Návrhy s modrým okrajem, křížem, krokvicí nebo břevny byly zamítnuty hlavně z estetických důvodů.
V létě 1919 byly připravovány zkoušky s různými typy vlajek na jevišti Národního divadla, ze kterých však patrně sešlo. Ve dnech 28. a 29. září 1919 byla vlajky s klínem zkoušena na dvou parnících Pražské paroplavební společnosti na Vltavě a bylo přitom shledáno, že „… vyhovuje úplně praktické potřebě, jak seskupením barev, tak i celkovou úpravou a rozměry.“.[12]
Na podzim 1919 tak došla komise k závěru, že nejvhodnější bude „vlajka o poměru 3 : 2, červenobílá s modrým klínem sahajícím do 1/3 délky listu“, tedy podle Kursova návrhu[13]. Za ideovou výhodu se považovala okolnost, že základem vlajky byl prapor českých zemí tvořících jádro státu a klín tohoto typu dle heraldických zvyklostí zdůrazňoval spojení symbolů obou zemí. Z toho zároveň vyplývalo, že modrý klín symbolizoval Slovensko. Teprve později byl klín vykládán jako zjednodušený symbol slovenských hor. Ve skutečnosti však vznikl snahou o optimální geometrickou kompozici barev vlajky, přirozeně s vědomím, že modrá barva reprezentuje Slovensko.
V Revolučním národním shromáždění byl návrh posuzován počátkem listopadu 1919 a nejen zde, ale i na veřejnosti byl přijat s rozpaky a dokonce i s odporem. Protestoval Klub architektů, docházely další návrhy, náměty a připomínky. Výsledkem bylo opětovné jednání v komisi, subkomitétu a v ústavním výboru. Objevily se i pokusy o prosazení tzv. vlajky zahraničního odboje s bílými hvězdami, nazývané též někdy vlajkou amerických Slováků. Nejobvyklejší podoba této vlajky je uvedena na obr. 5.
O tuto vlajku „zahraničního odboje“ byl sveden dlouhý boj vyvolaný zájmy různých politických skupin v parlamentě, paralelně ovšem ovlivňovaný jednáními, posudky a vyjádřeními odborníků z vlajkového subkomitétu i z celé komise znakové, protože nešlo jen o otázku vlajky, ale i státního znaku a jeho koncepce. Zprávy o těchto potížích pronikly přirozeně i do veřejnosti a příslušné orgány, jednotliví ministři a poslanci byli bombardováni více méně laickými názory, návrhy a připomínkami, což přirozeně tvořivou práci ještě více komplikovalo. Pokud jde o jednání v ústavním výboru, který byl nejdůležitějším orgánem při konečném stanovisku, vlajku „zahraničního odboje“ čili „amerických krajanů“ v různých variantách (obr. 11) prosazoval především agrárník dr. Isidor Zahradník, ministr železnic, který byl nejen členem ústavního výboru, ale i výboru zahraničního a měl úzké vztahy právě k americkým krajanům. Do jisté míry jej podporoval, či přesněji, byl proti vlajce s klínem, ing. Záruba-Pfeffermann, člen mnoha výborů technického charakteru a člen ústavního výboru od prosince 1919. Politicky byl členem klubu slovenských poslanců. Zajímavé je, že právě on argumentoval proti klínovému řešení tím, že obdobnou vlajku má Kuba. Navrhl proto vlastní koncepci, kde na státní vlajce měl být místo klínu čtvrtinový obdélník s bílými hvězdami. Když se 26. ledna 1920[14] na zasedáni rozšířené znakové komise odborníci, reprezentovaní především prof. dr. Friedrichem, dr. Novákem, dr. Vojtíškem a referujícím dr. Štechem, sjednotili na návrhu československé státní vlajky s klínem zasahujícím do poloviny délky listu, ing. Záruba-Pfeffermann pohrozil, že by ústavní výbor nemusel návrh schválit, a ihned navrhl další variantu: vlajku s bílým a červeným pruhem, která by měla v horním rohu u žerdě (tedy kantonu) vlajku „amerických Slováků“. Šlo o výše uvedenou vlajku amerického odboje, ovšem bez bílých pěticípých hvězd ve středním modrém poli (obr. 6). Zajímavé je, že obdobnou vlajku navrhoval i prof. Kysela (obr. 10).
![]()
Barevné vyobrazení všech návrhů
Situace se tímto opětovným pokusem exponenta zahraničního odboje vsunout do státní vlajky symbol nedomácí znovu zkomplikovala. Z dlouhé debaty vyplynul závěr, že po stránce heraldické a praktické není proti tomuto návrhu námitek, ale byl zcela odmítnut z hlediska estetického, ovšem jen přítomnými umělci a zástupcem Ministerstva školství dr. Štechem. Další přítomní členové konstatovali, že nazírání estetické je vždy značně subjektivní. Po předsedově resumé bylo hlasováno, zda se souhlasí s vládním návrhem vlajky s klínem. Tento návrh byl přijat všemi hlasy. Poté se hlasovalo, zda v případě, že tento návrh nebude v ústavním výboru přijat, by mohla být vlajka řešena dle návrhu ing. Záruby-Pfeffermanna. Pro tento návrh bylo jen sedm hlasů proti dvanácti. Předseda pak schůzi znakové komise ukončil konstatováním, že hlasování „má ráz ryze informativní“.
Následovala další jednání a expertizy, z nichž je vhodné uvést alespoň závěr z vyjádření prof. dr. Friedricha z 9. března 1920: „ … Řešení toto zdálo se býti anketě příhodným proto, že klín jest jednou z nejstarších heraldických figur českých a vhodnost užití této figury ve státní vlajce zdála se podporovati i ta okolnost, že modrý klín lze považovati také za jakýsi symbol tří vrchů ze slovenského znaku. Nelze ovšem popírati, že vzhled vlajky takto upravené působí dojmem poněkud nezvyklým a proto uvažovalo se mezi jiným také o podnětu, aby místo klínu byla modrá barva do státní vlajky pojata v té způsobě, že by do horního bílého pole byla vložena odbojová vlajka amerických Slováků tak, že by jí bylo vykázáno čestné místo při žerdi. Avšak řešení toto má tu vadu, že se zde klade vlajka na vlajku a že modrý pruh vroubený proužky červenými a bílými vplývá bez ohraničení do barvy bílého pole vlajky hlavní. Z těchto příčin návrh ten nedošel schválení většiny ankety, která usnesla se doporučiti k přijetí řešení klínem většinou hlasů.“[15].
Obdobně se ve svém dobrozdání vyjádřil i dr. Štech: „ … Zásadní námitka pronesená jedním z umělců účastnivších se ankety byla, že vlajka tato není jednotná, že není organismem, ve kterém všechny jednotlivé prvky jsou ve vzájemném vztahu a spojení, ale že jsou to vlastně prapory dva. Tato vlajka nemá markantnosti a jasné přehlednosti, jakými se vyznamenává návrh s trojúhelníkem, a bude na větší vzdálenost působiti chaoticky.“[16].
![]()
Návrh Československé státní vlajky - J. Kursa
Na základě těchto a dalších podkladů vypracoval dne 19. března 1920 tajemník Ministerstva vnitra dr. Vratislav Kalousek závěrečnou důvodovou zprávu určenou pro referenta ústavního výboru ve věci státní vlajky, kterým byl již známý dr. Zahradník. Ten ji nepatrně doplnil, ale v parlamentu ji v jeho nepřítomnosti přečetl místopředseda ústavního výboru dr. Hnídek. Závěr jeho referátu byl přijat potleskem a voláním „Výborně!“. Když mělo však krátce poté dojít k hlasování, předseda Revolučního národního shromáždění oznámil, že byl z několika stran požádán o přerušení zasedání. Tomuto přání vyhověl, schůzi přerušil na půl hodiny a svolal poradu předsedů politických klubů. Před ní však proběhla i jednotlivá jednání klubů politických stran, kde se upřesňovaly a sjednocovaly názory na podobu státních znaků a jejich vazbu na podobu státní vlajky. Zastánci odbojové vlajky amerických Slováků se naposled pokusili o její prosazení za cenu zjednodušení malého státního znaku, proti čemuž se však postavili odborníci a na základě jejich vyjádření i většina předsedů poslaneckých klubů, ovšem až po dalších jednáních v poslaneckých klubech. V 18:45 pak předseda Revolučního národního shromáždění poslanec Tomášek plenární zasedání opět po třech hodinách zahájil. Ke slovu se nikdo nepřihlásil, odpadla tedy debata a hlasovalo se o zákonu vcelku. Zákon byl většinou hlasů schválen jak v prvém, tak ve druhém čtení[17].
Po publikaci zákona tiskový odbor Ministerstva vnitra zaslal tisku sdělení o autorech nových státních symbolů, kde se doslova pravilo: „Heraldický návrh státní vlajky a státních znaků vypracoval koncipista státního archivu Jaroslav Kursa v dorozumění s univ. prof. dr. Gustavem Friedrichem, po stránce umělecké vypracoval a provedl dotyčné návrhy prof. František Kysela z Umělecko-průmyslové školy se svými žáky.“[18]. Pro úplnost třeba ještě podotknout, že děkovné dopisy za spolupůsobení byly zaslány ještě dr. V. Štechovi, ministerskému tajemníku v Ministerstvu školství, a podplukovníkovi ing. A. Valšíkovi, přednostovi námořního odboru Ministerstva národní obrany[19].
Závěrem možno konstatovat, že československá vlajka se přes složité okolnosti svého zrodu, nebo snad právě pro ně, stala důstojným, svébytným a původním symbolem našeho mladého státu, který po staletích znovu získal svobodu. Z uvedených pramenů zřetelně vyplývá, že československá vlajka byla výsledkem tvůrčí diskuse a kolektivního úsilí mnoha pečlivých odborníků, aktivních politiků a nadaných umělců. Nesporné výtvarné a ideové kvality naší vlajky prověřilo šedesát let její existence, ve kterých byla zřetelným symbolem bratrského soužití českého a slovenského národa.
Již okolnost, že k uzákonění československé státní vlajky došlo až téměř po jeden a půlleté existenci československého státu, napovídá, že její zrození nebylo právě jednoduchou záležitostí. Třeba konstatovat, že podrobné vylíčení všech faktografických údajů, okolností a souvislostí této problematiky může podat jen speciální monografie, kterou z různých technických důvodů zatím nebylo možné vydat, i když materiál je již po léta autorem shrnut. V tomto jubilejním článku se pokusím nastínit alespoň nejdůležitější a nejzajímavější aspekty působící při vzniku naší vlajky, uvést některé z neznámých návrhů a rozšířit i doplnit tak naše odborně faktografické znalosti o vzniku naší státní vlajky, které jsem publikoval poprvé v našem zpravodaji v roce 1972.
Československá republika jako nový samostatný stát ve střední Evropě se zrodila ve znamení bílo-červených praporů a vlajek. Vyvěšení těchto starých zemských symbolů vyplynulo nejen z praktických důvodů – prapory byly totiž k dispozici ještě z údobí rakouské nadvlády, kdy je bylo možné vyvěšovat vedle císařských černo-žlutých – ale bylo zároveň také reakcí na zánik nenáviděného habsburského mocnářství, které samostatné vyvěšování zemských praporů netrpělo. Navíc usnesením zahraniční Československé národní rady ze září 1918[1] byla československá státní vlajka stanovena právě v podobě tradičního zemského praporu, tedy s horním pruhem bílým a dolním červeným.
Uvedená vlajka však nevyjadřovala dostatečně státoprávní spojení se Slovenskem a kromě toho byla shodná s vlajkou sousedního Polska. Vzhledem k potřebám zahraničně politickým a reprezentačním byla proto na přelomu roku 1918 a 1919 spoluprací prezidia ministerské rady, Ministerstva vnitra a archivu Ministerstva vnitra zřízena komise pro stanovení státního znaku[2], složená z univ. prof. dr. Gustava Friedricha, ředitele Zemského archivu dr. J. B. Nováka, dr. V. Vojtíška z pražského městského archivu, ředitele archivu Ministerstva vnitra dr. L. Klicmana a kancelářského oficianta J. Kursy[3]. Poslední byl pracovníkem archivu a heraldickým a sfragistickým odborníkem, který nadále kresebně zpracovával veškeré oficiální návrhy nezbytné pro jednání komise. Ovšem až do dubna 1919 jednala tato komise ve spolupráci s jinými institucemi výlučně o záležitostech státních znaků, teprve 1. dubna 1919 se poprvé hovořilo podrobněji i o návrzích vlajek, které měl oficiant Kursa předložit v nejbližší době[4]. Zřejmě v tomto období dubna až května vznikl rozsáhlý soubor Kursových návrhů rozkreslujících základní kombinace modré, červené a bílé barvy v podobě polí nebo základních heraldických figur. Návrhy byly perfektně graficky provedeny, opatřeny popisem a poměry jednotlivých polí[5].
Šrafované vyobrazení Kursových návrhů
Koncem května 1919 požádal první pobočník ministra národní obrany práporník (=major) Chalupa Umělecký sbor Památníku odboje o pomoc při navrhování státní vlajky a vojenských praporů. Již 24. května večer se sešlo plénum Památníku odboje, kterému předsedal dr. Wirth[6]. Přítomni byli např. kapitán Fr. Kupka, architekt J. Gočár, prof. O. Španiel, prof. Fr. Kysela, dr. Pečírka, architekt Vl. Hofman, dr. V. Vojtíšek a další. Účastníci jednání vyjádřili nejrůznější názory; dr. Vojtíšek se např. přimlouval za tradiční pojetí znaku i barev, architekt Hofman zdůrazňoval husitské tradice a avantgardní revoluční pojetí a malíř J. Jareš doporučoval spojit starou revoluční husitskou tradici s novodobou revoluční tradicí legionářskou. Na závěr jednání však dr. Wirth konstatoval, že otázka vlajek a praporů není natolik akutní a odkládá se na dobu pozdější. Během jednání padla i zmínka o tom, že pracovník archivu J. Kursa má vypracované návrhy, které mají sloužit jako podklad při řešení otázky vlajek.
Výsledkem dalších několika porad a jednání Uměleckého sboru Památníku odboje bylo vypracování a zaslání návrhů Fr. Kupky, J. Bendy, Vl. Hofmana a J. Jareše prvnímu pobočníkovi ministra národní obrany, nyní již podplukovníkovi Chalupovi, který je obdobně předal dr. J. B. Novákovi na Pražském hradě dne 14. července 1919[7].
Mezi tím však již 4. července 1919 na poradě na Ministerstvu vnitra, které předsedal sekční šéf prof. dr. J. Hoetzel, přednesl oficiál J. Kursa podrobně propracovaný návrh státní vlajky s modrým klínem i dalších speciálních vlajek a praporů[8]. Připomínám ještě, že klín v těchto návrzích dosahoval jen 1/3 délky listu vlajky.
Vraťme se nyní k návrhům Uměleckého sboru Památníku odboje (obr. 1 – 4). Je třeba připomenout, že těchto návrhů bylo 32; přitom nešlo přirozeně jen o návrhy vlajek státních, ale i o vlajky služební, vojenské, prezidentské, zemské apod. V průvodním dopise se výslovně podotýkalo, že „… přiložené návrhy jsou pouhým pokusem ke konečnému vyřešení otázky vlajek československé republiky a mají sloužiti co podklad při definitivních poradách, které byly zahájeny v meziministerské komisi svolané na popud ministerstva vnitra.“[9]. Poznámka byla skutečně na místě, protože šlo o výtvarné návrhy spíše malířské, graficky nepropracované, bez přesně stanovených poměrů jednotlivých polí a symbolů. V porovnání s graficky dokonalými návrhy Kursovými působily značně neúhledně a nesourodě.
V souvislosti s otázkou Jarešova autorství československé státní vlajky po léta diskutovanou je nutno podotknout, že mezi deseti Jarešovými návrhy nebyl ani jediný, který by odpovídal později schválené státní vlajce. Jareš použil ve všech návrzích klínu nebo trojúhelníku, list však doplňoval i černou barvou, kalichem, lvem nebo kotvou[10]. Tyto návrhy jsou jediné, které jsou uloženy v úředních fondech. Návrh přesně odpovídající naší státní vlajce je pouze v soukromé pozůstalosti po zasloužilém umělci J. Jarešovi, byl v šedesátých letech vystavován a též komentován novináři, kteří si neuvědomili, že v majetku umělcově zůstal právě proto, že do souboru zaslaného Uměleckým sborem Památníku odboje odevzdán nebyl.
Zdá se, že mladý Jareš, který se tehdy intenzivně zapojil do uměleckého tvůrčího procesu i do organizace uměleckého života, si ani dobře nepamatoval, které návhy vlastně odevzdal. Navíc v době, kdy probíhala nejdůležitější a závěrečná jednání o podobě státní vlajky, Jareš vůbec v Praze nebyl. Rozkazem velitele 1. čs. armády generála Pellé byl 3. července 1919 vyslán na Slovensko, kde od srpna do prosince 1919 společně s V. Rabasem maloval v údolí Hronu a v Nízkých Tatrách[11]. Počátkem roku 1920 byl pak Jareš přidělen uměleckému odboru Slovenské tiskové kanceláře, kde působil nejméně do roku 1921. Shrneme-li všechna fakta, můžeme jen konstatovat, že Jaroslav Jareš, díky své umělecké invenci, došel ve svém neodevzdaném návrhu ke stejnému výsledku jako úřední komise odborníků.
Jaroslav Kursa
Komise pro stanovení státního znaku byla tedy jediným oficiálním orgánem pověřeným odbornou přípravou zákona o státních symbolech, a proto v zájmu urychlení činnosti vytvořila tzv. subkomitét pro vlajku. Laická představa, že z řady konkrétních návrhů se hlasováním vybral nejvhodnější a tím vznikla naše současná vlajka, je naprosto pochybená. Komise pracovala přísně odborně a seriózně zvažovala všechny podstatné aspekty a požadavky včetně politických. Mnoho důvodů, zvláště historických a praktických svědčilo pro uzákonění bílo-červené vlajky, tedy v historických barvách českých, v jistých údobích užívaných i na Slovensku jako slovenských barev národních. Okolnost, že stejnou vlajku používalo i Polsko a stejné barvy i Rakouská republika – šlo například o stanovení státních barev nutných k označení pohraničních sloupků – přiměla komisi přijmout další barvu, kterou nemohla být jiná než modrá. Odůvodnění bylo přirozené: šlo o slovanské barvy, užívané, i když ne důsledně, od poloviny 19. století Slováky a nakonec to byly i barvy znaku moravského. Bylo třeba tyto tři základní barvy vhodně seskupit tak, aby se vlajka zřetelně lišila od jiných vlajek stejných barev, aby navazovala na tradiční prapory, aby byla zřetelná při používání na plavidlech včetně námořních a aby měla i estetickou a výtvarnou úroveň. Protože kombinace různých pruhů, ať již vodorovných či svislých, byly už různými národy a státy vyčerpány, uvažovalo se o jiném heraldickém uspořádání. Pruhové řešení bylo zásadně zamítnuto i proto, že při umělém osvětlení či zhoršené viditelnosti bylo možno modrou barvu zaměnit za jinou, např. za zelenou, čímž by docházelo k nevhodným záměnám. Návrhy s modrým okrajem, křížem, krokvicí nebo břevny byly zamítnuty hlavně z estetických důvodů.
V létě 1919 byly připravovány zkoušky s různými typy vlajek na jevišti Národního divadla, ze kterých však patrně sešlo. Ve dnech 28. a 29. září 1919 byla vlajky s klínem zkoušena na dvou parnících Pražské paroplavební společnosti na Vltavě a bylo přitom shledáno, že „… vyhovuje úplně praktické potřebě, jak seskupením barev, tak i celkovou úpravou a rozměry.“.[12]
Na podzim 1919 tak došla komise k závěru, že nejvhodnější bude „vlajka o poměru 3 : 2, červenobílá s modrým klínem sahajícím do 1/3 délky listu“, tedy podle Kursova návrhu[13]. Za ideovou výhodu se považovala okolnost, že základem vlajky byl prapor českých zemí tvořících jádro státu a klín tohoto typu dle heraldických zvyklostí zdůrazňoval spojení symbolů obou zemí. Z toho zároveň vyplývalo, že modrý klín symbolizoval Slovensko. Teprve později byl klín vykládán jako zjednodušený symbol slovenských hor. Ve skutečnosti však vznikl snahou o optimální geometrickou kompozici barev vlajky, přirozeně s vědomím, že modrá barva reprezentuje Slovensko.
V Revolučním národním shromáždění byl návrh posuzován počátkem listopadu 1919 a nejen zde, ale i na veřejnosti byl přijat s rozpaky a dokonce i s odporem. Protestoval Klub architektů, docházely další návrhy, náměty a připomínky. Výsledkem bylo opětovné jednání v komisi, subkomitétu a v ústavním výboru. Objevily se i pokusy o prosazení tzv. vlajky zahraničního odboje s bílými hvězdami, nazývané též někdy vlajkou amerických Slováků. Nejobvyklejší podoba této vlajky je uvedena na obr. 5.
O tuto vlajku „zahraničního odboje“ byl sveden dlouhý boj vyvolaný zájmy různých politických skupin v parlamentě, paralelně ovšem ovlivňovaný jednáními, posudky a vyjádřeními odborníků z vlajkového subkomitétu i z celé komise znakové, protože nešlo jen o otázku vlajky, ale i státního znaku a jeho koncepce. Zprávy o těchto potížích pronikly přirozeně i do veřejnosti a příslušné orgány, jednotliví ministři a poslanci byli bombardováni více méně laickými názory, návrhy a připomínkami, což přirozeně tvořivou práci ještě více komplikovalo. Pokud jde o jednání v ústavním výboru, který byl nejdůležitějším orgánem při konečném stanovisku, vlajku „zahraničního odboje“ čili „amerických krajanů“ v různých variantách (obr. 11) prosazoval především agrárník dr. Isidor Zahradník, ministr železnic, který byl nejen členem ústavního výboru, ale i výboru zahraničního a měl úzké vztahy právě k americkým krajanům. Do jisté míry jej podporoval, či přesněji, byl proti vlajce s klínem, ing. Záruba-Pfeffermann, člen mnoha výborů technického charakteru a člen ústavního výboru od prosince 1919. Politicky byl členem klubu slovenských poslanců. Zajímavé je, že právě on argumentoval proti klínovému řešení tím, že obdobnou vlajku má Kuba. Navrhl proto vlastní koncepci, kde na státní vlajce měl být místo klínu čtvrtinový obdélník s bílými hvězdami. Když se 26. ledna 1920[14] na zasedáni rozšířené znakové komise odborníci, reprezentovaní především prof. dr. Friedrichem, dr. Novákem, dr. Vojtíškem a referujícím dr. Štechem, sjednotili na návrhu československé státní vlajky s klínem zasahujícím do poloviny délky listu, ing. Záruba-Pfeffermann pohrozil, že by ústavní výbor nemusel návrh schválit, a ihned navrhl další variantu: vlajku s bílým a červeným pruhem, která by měla v horním rohu u žerdě (tedy kantonu) vlajku „amerických Slováků“. Šlo o výše uvedenou vlajku amerického odboje, ovšem bez bílých pěticípých hvězd ve středním modrém poli (obr. 6). Zajímavé je, že obdobnou vlajku navrhoval i prof. Kysela (obr. 10).
Barevné vyobrazení všech návrhů
Situace se tímto opětovným pokusem exponenta zahraničního odboje vsunout do státní vlajky symbol nedomácí znovu zkomplikovala. Z dlouhé debaty vyplynul závěr, že po stránce heraldické a praktické není proti tomuto návrhu námitek, ale byl zcela odmítnut z hlediska estetického, ovšem jen přítomnými umělci a zástupcem Ministerstva školství dr. Štechem. Další přítomní členové konstatovali, že nazírání estetické je vždy značně subjektivní. Po předsedově resumé bylo hlasováno, zda se souhlasí s vládním návrhem vlajky s klínem. Tento návrh byl přijat všemi hlasy. Poté se hlasovalo, zda v případě, že tento návrh nebude v ústavním výboru přijat, by mohla být vlajka řešena dle návrhu ing. Záruby-Pfeffermanna. Pro tento návrh bylo jen sedm hlasů proti dvanácti. Předseda pak schůzi znakové komise ukončil konstatováním, že hlasování „má ráz ryze informativní“.
Následovala další jednání a expertizy, z nichž je vhodné uvést alespoň závěr z vyjádření prof. dr. Friedricha z 9. března 1920: „ … Řešení toto zdálo se býti anketě příhodným proto, že klín jest jednou z nejstarších heraldických figur českých a vhodnost užití této figury ve státní vlajce zdála se podporovati i ta okolnost, že modrý klín lze považovati také za jakýsi symbol tří vrchů ze slovenského znaku. Nelze ovšem popírati, že vzhled vlajky takto upravené působí dojmem poněkud nezvyklým a proto uvažovalo se mezi jiným také o podnětu, aby místo klínu byla modrá barva do státní vlajky pojata v té způsobě, že by do horního bílého pole byla vložena odbojová vlajka amerických Slováků tak, že by jí bylo vykázáno čestné místo při žerdi. Avšak řešení toto má tu vadu, že se zde klade vlajka na vlajku a že modrý pruh vroubený proužky červenými a bílými vplývá bez ohraničení do barvy bílého pole vlajky hlavní. Z těchto příčin návrh ten nedošel schválení většiny ankety, která usnesla se doporučiti k přijetí řešení klínem většinou hlasů.“[15].
Obdobně se ve svém dobrozdání vyjádřil i dr. Štech: „ … Zásadní námitka pronesená jedním z umělců účastnivších se ankety byla, že vlajka tato není jednotná, že není organismem, ve kterém všechny jednotlivé prvky jsou ve vzájemném vztahu a spojení, ale že jsou to vlastně prapory dva. Tato vlajka nemá markantnosti a jasné přehlednosti, jakými se vyznamenává návrh s trojúhelníkem, a bude na větší vzdálenost působiti chaoticky.“[16].
Návrh Československé státní vlajky - J. Kursa
Na základě těchto a dalších podkladů vypracoval dne 19. března 1920 tajemník Ministerstva vnitra dr. Vratislav Kalousek závěrečnou důvodovou zprávu určenou pro referenta ústavního výboru ve věci státní vlajky, kterým byl již známý dr. Zahradník. Ten ji nepatrně doplnil, ale v parlamentu ji v jeho nepřítomnosti přečetl místopředseda ústavního výboru dr. Hnídek. Závěr jeho referátu byl přijat potleskem a voláním „Výborně!“. Když mělo však krátce poté dojít k hlasování, předseda Revolučního národního shromáždění oznámil, že byl z několika stran požádán o přerušení zasedání. Tomuto přání vyhověl, schůzi přerušil na půl hodiny a svolal poradu předsedů politických klubů. Před ní však proběhla i jednotlivá jednání klubů politických stran, kde se upřesňovaly a sjednocovaly názory na podobu státních znaků a jejich vazbu na podobu státní vlajky. Zastánci odbojové vlajky amerických Slováků se naposled pokusili o její prosazení za cenu zjednodušení malého státního znaku, proti čemuž se však postavili odborníci a na základě jejich vyjádření i většina předsedů poslaneckých klubů, ovšem až po dalších jednáních v poslaneckých klubech. V 18:45 pak předseda Revolučního národního shromáždění poslanec Tomášek plenární zasedání opět po třech hodinách zahájil. Ke slovu se nikdo nepřihlásil, odpadla tedy debata a hlasovalo se o zákonu vcelku. Zákon byl většinou hlasů schválen jak v prvém, tak ve druhém čtení[17].
Po publikaci zákona tiskový odbor Ministerstva vnitra zaslal tisku sdělení o autorech nových státních symbolů, kde se doslova pravilo: „Heraldický návrh státní vlajky a státních znaků vypracoval koncipista státního archivu Jaroslav Kursa v dorozumění s univ. prof. dr. Gustavem Friedrichem, po stránce umělecké vypracoval a provedl dotyčné návrhy prof. František Kysela z Umělecko-průmyslové školy se svými žáky.“[18]. Pro úplnost třeba ještě podotknout, že děkovné dopisy za spolupůsobení byly zaslány ještě dr. V. Štechovi, ministerskému tajemníku v Ministerstvu školství, a podplukovníkovi ing. A. Valšíkovi, přednostovi námořního odboru Ministerstva národní obrany[19].
Závěrem možno konstatovat, že československá vlajka se přes složité okolnosti svého zrodu, nebo snad právě pro ně, stala důstojným, svébytným a původním symbolem našeho mladého státu, který po staletích znovu získal svobodu. Z uvedených pramenů zřetelně vyplývá, že československá vlajka byla výsledkem tvůrčí diskuse a kolektivního úsilí mnoha pečlivých odborníků, aktivních politiků a nadaných umělců. Nesporné výtvarné a ideové kvality naší vlajky prověřilo šedesát let její existence, ve kterých byla zřetelným symbolem bratrského soužití českého a slovenského národa.
Zdroje
[1] samostatný tisk The Czechoslovak Flag. Historic Coats of Arms of Czechoslovak Lands. Washington, D.C., 1918
[2] Národní archiv v Praze, fond Archivní registratura (dále jen NA AR) V. 7 a – výnosem z 31. 12. 1918.
[3] O J. Kursovi podrobněji L. Mucha v samostatném článku v tomto čísle zpravodaje.
[4] NA AR V. 7 a , 13440, 13496.
[5] tamtéž, 18628.
[6] Vojenský historický archiv, fond Památník odboje (dále jen VHA PO) 1920, čj. 685478/20.
[7] VHA PO 1919, kart. 1, čj. 55 CH.
[8] NA AR V. 7 a 31327.
[9] Viz pozn. 7.
[10] Vojenské muzeum Praha, fond XIII – 5988, 5989.
[11] VHA PO 1922, čj. 3256/hosp – 22. XI. 1922, VHA PO US 1919, Různé 1919, č. 1060.
[12] SÚA AR V. 7a 1276, MNO lodní odd. 5356/VII, min. vnitra čj. 49407.
[13] SÚA AR V. 7a 42661 a tisk Národního shromáždění č. 1773.
[14] tamtéž, 72548
[15] tamtéž, 15655
[16] tamtéž, čj. 16786/2046 n.o.
[17] Těsnopisecké zprávy o schůzích Národního shromáždění československého. Sv. IV, Praha 1920. Schůze 136. Zápis 4017-4019.
[18] SÚA AR V. 7a 26121.
[19] tamtéž, 23791. [Článek Inženýr Valšík a československá státní vlajka, na nějž se odkazovalo, není zahrnut do tohoto sborníku, ale je nahrazen článkem Antonín Valšík a jeho vexilologické aktivity - pozn. editora]
[20] Vlajka překreslena podle slovního popisu ve zvláštní příloze Socialistických listů, 1 č. 28 – 3. XI. 1918, s. 1 – délka klínu z popisu nevyplývala. (obr. 7)
[21] SÚA AR V. 7 a 18628/20 – Milan Fučík byl prezidiálním tajemníkem MNO. (obr. 9)
[22] Anonymní návrh, několikráte se ve spisech vyskytující (pochází zřejmě z vojenských kruhů). (obr. 12)
[2] Národní archiv v Praze, fond Archivní registratura (dále jen NA AR) V. 7 a – výnosem z 31. 12. 1918.
[3] O J. Kursovi podrobněji L. Mucha v samostatném článku v tomto čísle zpravodaje.
[4] NA AR V. 7 a , 13440, 13496.
[5] tamtéž, 18628.
[6] Vojenský historický archiv, fond Památník odboje (dále jen VHA PO) 1920, čj. 685478/20.
[7] VHA PO 1919, kart. 1, čj. 55 CH.
[8] NA AR V. 7 a 31327.
[9] Viz pozn. 7.
[10] Vojenské muzeum Praha, fond XIII – 5988, 5989.
[11] VHA PO 1922, čj. 3256/hosp – 22. XI. 1922, VHA PO US 1919, Různé 1919, č. 1060.
[12] SÚA AR V. 7a 1276, MNO lodní odd. 5356/VII, min. vnitra čj. 49407.
[13] SÚA AR V. 7a 42661 a tisk Národního shromáždění č. 1773.
[14] tamtéž, 72548
[15] tamtéž, 15655
[16] tamtéž, čj. 16786/2046 n.o.
[17] Těsnopisecké zprávy o schůzích Národního shromáždění československého. Sv. IV, Praha 1920. Schůze 136. Zápis 4017-4019.
[18] SÚA AR V. 7a 26121.
[19] tamtéž, 23791. [Článek Inženýr Valšík a československá státní vlajka, na nějž se odkazovalo, není zahrnut do tohoto sborníku, ale je nahrazen článkem Antonín Valšík a jeho vexilologické aktivity - pozn. editora]
[20] Vlajka překreslena podle slovního popisu ve zvláštní příloze Socialistických listů, 1 č. 28 – 3. XI. 1918, s. 1 – délka klínu z popisu nevyplývala. (obr. 7)
[21] SÚA AR V. 7 a 18628/20 – Milan Fučík byl prezidiálním tajemníkem MNO. (obr. 9)
[22] Anonymní návrh, několikráte se ve spisech vyskytující (pochází zřejmě z vojenských kruhů). (obr. 12)